Základní školu jsem odchodil v Benešově Na Karlově a měl jsem trefu, štěstí na dobré učitele. Jediné co mně jako dítku školou povinné nahánělo strach až do 8-osmé třídy bylo potkat či přijít do kontaktu s paní ředitelkou, kterou jsem ve své hlavě nosil jako ztělesněné zlo. Pak ještě jedno velké nepochopení té doby a to, že nás občanskou nauku učil/neučil alkoholik, který celé hodiny trávil mimo hodinu popíjením v kabinetu a po té co si podřezal obě ruce chodil zafačovaný od zápěstí po lokte dál do „hodin“. Jinak skvělá sestava kantorů a každý mi dal něco do života. Nebyl jsem jedničkář, byl jsem lenoch, od doby co jsem začal hrát hokej ještě unavený lenoch a tak jsem ve škole usínal. Když to shrnu trojkař a jeden rok jsem si přinesl i čtverec. To byl rachot.

Před časem jsem byl požádán o rozhovor, jak jsem se dostal k truhlařině. Přinutilo mě to se nad tím pořádně zamyslet a co bylo úžasné plně to rehabilitovalo můj původní účel proč se jít vyučit truhlářem. Toužil jsem mít krásné a příjemné bydlení. Vyrostl jsem v době hluboké totality a nejspíš jako většina mých vrstevníků jsem měl dětský pokoj zařízený nábytkem, který se jmenoval „univerzál” – krabicový nábytek na kovovém soklu z laminované dřevotřísky v dekoru limba.

Na základní škole jsem měl spolužáka a kamaráda Tomáše. Jeho táta měl doma po svém otci zařízenou truhlářskou dílnu a po škole jsme za ním občas zašli. Doma měli překrásný nábytek z ořechu, který dělal Tomášův táta. Moc se mi u nich líbilo a chtěl jsem mít také jednou takový krásný dům, a tak hezky zařízený, a protože od malá jsem pořád něco kutil, tak cesta, jak si ho udělat sám byla vyučit se truhlářem. Celé učení jsem byl hnán touhou vyrobit si krásný nábytek, dveře a okna, které i v zavřeném stavu nechají záclony bez pohybu. Vyučil jsem se tedy truhlářem v Benešovském Stavebním učilišti Jana Nohy. To učiliště jsem měl moc rád. Kantoři skvělý a odborný výcvik musím říci naprosto perfektní v té době. Měli jsme krásné velké dílny a přístup mistrů byl perfektní a důsledný. V té době tam byl hlavní mistr odborného výcviku pan Vacek, byl to tvrdý a přísný chlap, ovšem spravedlivý a čestný. V té době jsem ještě netušil proč ho mám rád, to mi došlo až časem a jsem rád, že jsem to stihl ještě než jsem dokončil učňák. Kdyby bylo více takových lidí v našem učňovském systému, určitě nebude nouze o současné řemeslníky

V 17letech jsem přestal hrát hokej, omarodil jsem „ztvrdnutím“ kyseliny mléčné ve svalech a tak jsem si řekl, je potřeba i maturita dodělat, tak pokračování v učebním oboru dvouletou nástavbou bylo logické řešení. Již to bylo odpolední studium při práci, šlo to. Prolezl jsem to na pohodu až k maturitě, kde jsem pochopil dvě věci, politickou vůli a bezcharakternost. Zkoušku jsem neuděl z předmětu, kde jsem měl nejlehčí téma a věděl toho nejvíce. S kantorem, který se tvářil vždy jako největší kamarád studenta. Politika zatahala za provázky, živnostenské oprávnění jsem si nechal vystavit tenkrát Městským úřadem týden po svých 18.-tinách v roce 1988 a byl jsem nejmladší živnostník v bolševickém Československu. Ještěže na mně promluvila češtinářka paní Jirušková, chtěl jsem to vzdát, byla diplomatka, vykala mi při tom hovoru a řekla nevzdávejte to! Byl to člověk, který mi to řekl tak, že jsem to nevzdal a v září zkoušku udělal.
Jsem maturant.